Historie Hřebčína Napajedla

Hřebčín je spojen s dlouhou historií a tradicemi spojenými s chovem koní. Zachování hřebčína je důležité pro udržení kulturního dědictví a spojení s minulostí.

Historie

Založení Hřebčína Napajedla

Stávající areál Hřebčína představuje zachovalý komplex původních stájí Hřebčína. Budovy Hřebčína byly postaveny v tzv. velšském stylu. V prostoru tzv. Rotundy se pak nachází pohřebiště nejslavnějších napajedelských plemeníků. Výběh a pískoviště, které jsou situovány doprostřed Hřebčína, sloužili k předvádění koní a k tradičním prestižním dražbám ročků, na něž se sjížděli chovatelé a příznivci koní z celého světa.

Hřebčín založil Aristide Baltazzi (1853 – 1914) – příslušník vlivné vídeňské rodiny s řeckými kořeny, velký dostihový nadšenec a zeť majitele napajedelského panství Friedricha Stockaua.  Po brzké Stockauově smrti převzal Baltazzi rodinné panství a po velkorysých přestavbách zdejších stájí skotu na moderní stáje s boxovým ustájením založil v roce 1886 Hřebčín specializovaný na chov anglického plnokrevníka, tedy plemeno určené pro dostihy.
Hřebčín brzy dosáhl úctyhodných úspěchů a stal se českým protipólem uherského Kisbéru, nejvýznamnějšího soukromého plnokrevného chovu podunajské monarchie. Baltazzi při budování Hřebčína využil svých zkušeností z Maďarska a Anglie a s rozmyslem postupně rozšiřoval krevní základnu importy z britských ostrovů, Maďarska i Ruska. Jako prvního plemeníka přivezl vítěze chovatelsky nejcennějšího dostihu v Evropě i na světě – The Derby Stakes v Epsomu, hřebce Kisbéra

Historie

Hřebčín běhěm I. světové války

Zlaté období Hřebčína skončilo smrtí Aristideho Baltazziho v roce 1914. Do té doby si však Hřebčín vydobyl významnou pozici mezi chovateli anglických plnokrevníků v tehdejším Rakousku-Uhersku a jeho koně se stali základnou pro další celoevropský a i světový chov anglického plnokrevníka. Hřebčín tak nejen unikátní urbanistickou hodnotou, ale i jeho výsadní hodnotou chovatelskou, zanechává stopu prakticky v celé Evropě.

Nicméně potřeba koní pro válečné účely a hospodářská krize na panství vedla tehdejší majitelku – Marii Baltazziovou, vdovu po Aristidu Baltazzim – k odprodeji koní československému státu (díky aktivitě tehdejšího referenta ministerstva zemědělství pro chov koní Ing. Tichoty, který chovné stádo zachránil jeho odkupem pro stát) a stájí firmě Baťa. Po I. světové válce totiž Marie Baltazziová uvěřila záměrně šířeným pověstem, že se na pozemcích zámeckého parku a pastvin Hřebčína nacházejí prameny nafty. Dala se tak snadno získat pro nákladné průzkumné vrty, avšak naftu se najít nepodařilo a namísto toho byl v roce 1929 definitivně dokonán finanční úpadek panství i Hřebčína.

Historie

Odkoupení firmou Baťa

Obraty napajedelských dražeb ročků již nestačily pokrýt velké ztráty v jiných oblastech hospodaření a Marie Baltazziová tak musela v roce 1930 prodat všechny plnokrevné koně. Pozemky, budovy hřebčína i samotný zámek s parkem pak byly prodány veřejnou dražbou v roce 1935 a jejich novým majitelem se stála zlínská továrna na obuv Baťa.

Vzhledem k tomu, že hrozilo nebezpečí odchodu cenného chovného materiálu do ciziny, zasáhlo tehdejší ministerstvo zemědělství a napajedelští koně přešli do majetku státu. Teprve po roce 1937 se podařilo iniciativou Ing. Bohumila Tichoty, tehdejšího referenta pro chov koní na ministerstvu zemědělství a někdejšího amatérského jezdce, a tehdejšího ředitele hřebčína Ing. Dr. Václava Michala státu získat od továrny Baťa areál Hřebčína s pastvinami a stájemi v Pěnném výměnou za otrokovické a tlumačovské pozemky, kde firma Baťa zamýšlela dále rozvíjet podnikatelské aktivity.

To znamená, že již jen vývoj, úspěchy a historický odkaz Hřebčína v dobách Rakouska – Uherska a v době První republiky ho předurčuje k výsadnímu postavení nejen mezi hřebčíny v tuzemsku (vedle Národního Hřebčína Kladruby nad Labem, kde se však jedná o chov jiného plemene, starokladrubského koně), ale i ve světě. Z urbanistického hlediska se jedná o unikátní a jedinečný soubor staveb a pastvin s významnými krajinotvornými prvky v okolí řeky Moravy, o potřebě jehož památkové ochrany nelze pochybovat.

Kartografie

Vývoj Hřebčína Napajedla zachycený v historických mapách

První zákres hospodářského dvora, který je dodnes základem tzv. centrálního Hřebčína Napajedla („Centrální Hřebčín Napajedla“) je na mapě z roku 1829 (tzv. stabilní katastr).

Hospodářský dvůr stál jižně od zámecké budovy, tvořily jej dvě budovy, byl otevřený k cestě od zámku a do zámeckého parku. Na jih byla pole drobných rolníků, kteří měli domky v přilehlé ulici. Takto vypadala situace zřejmě za ženských příslušnic původního rodu Rottalů, které panství dědily až do nástupu rodu Stockau (Jiří Adolf hrabě ze Stockau byl druhý manžel poslední dědičky).

V 60.tých letech (1860, 1861) přivezl buď ještě Jiří Stockau, nebo jeho syn Bedřich/Fridrich (panství převzal 1865) ze Švýcarska bernské a freiburské plemeno skotu a zřídili chov. Pro nový typ podnikání vybudovali nový hospodářský dvůr; starý zbourali a na jeho místě rozšířili zahradu (skleník, stavba pro pěstování ananasů apod.).

Kartografie

Popis zbouráného dvora

Zachoval se popis zbouraného dvora z roku 1867 v rámci popisu budov celého panství (MZA Brno archivní fond F 300 Velkostatek Napajedla inv. č. 79)

Nový hospodářský dvůr zabral políčka místních rolníků. Na další katastrální mapě z roku 1876 je areál zakreslen červeně jako novostavba, obrysem tam jsou označeny čtyři zbourané budovy dvora. Pod budovami nového dvora je ještě původní parcelace polí. Kromě správní budovy bylo zřejmě postaveno ještě pět dalších, patrně chlévy. Oválná stavba s vnitřním pavilonem, tzv. velká rotunda (odstraněna přibližně v roce 2019), plnila funkci tržnice pro prodej bernských býčků. Všechny stavby hospodářského dvora jsou zakresleny červeně, tj. z nespalných materiálů.

Kartografie

Areál hospodařského dvora

Areál hospodářského dvora byl nejspíše postaven těsně před zhotovením mapy, rozhodně však někdy v rozmezí let 1867 – 1876. Stavitel není znám, stavební plány či rozpočet se nezachovaly.

Kolem roku 1870 velkostatek komunikoval s inženýrem Achillem Wolfem z Prahy, ale šlo o rekonstrukci chlévů, ne o nový projekt.

Právě v této podobě převzal po svém tchánovi hospodářský dvůr manžel Marie Terezie Stockau, Aristide Baltazzi (1886) a zřídil v něm hřebčín, přičemž využil původní budovy chlévů jako stáje, podle zpráv v nich část skotu zůstala ustájena spolu s plnokrevníky.

Kartografie

Nové budovy

Z nových budov byla prodloužena či nově postavena stáj při silnici, což je vidět na další katastrální mapě z roku 1900.  Některé ze staveb pro velkostatek projektoval v té době Franz Schleps, ale ke stavbě stáje se žádné údaje nedochovaly, takže není možno autorství doložit.

Poslední budova stájí pro klisny v Centrálním Hřebčíně byla postavena až 1967 Státním plemenářským ústavem v Napajedlech.

Lokalita

Pěnné jako nedílná historická součást Hřebčína Napajedla

Hřebčín Napajedla byl již za doby Aristida Baltazziho situován nejen na dnešní ulici Zámecká, ale další objekty a stáje byly umístěny i v dnešní zámecké zahradě, a především v lokalitě Pěnného („Pěnné“), kde byly v roce 1910 postaveny celoroční stáje, které představují de facto hříbárnu pro Centrální Hřebčín a při jejich výstavbě využil Aristide Baltazzi poznatky nabyté z venkovních stájí v Anglii. Aristide Baltazzi si uvědomoval, že při rozšíření kapacit pro ustájení je třeba zajistit i odpovídající rozšíření pastevních ploch, což bylo pro další vývoj Hřebčína zásadní. Na Pěnném byly stáje postupně doplňovány výstavbou ve 30.tých letech a následně v období po II. světové válce, v době, kdy ředitelem Hřebčína Napajedla byl MVDr. Ludvík Ambrož, a který Aristidem Baltazzim vybudované stáje na Pěnném doplnil v roce 1951 o stáje na tzv. na „Moravském“ a na „Kamenci“, jež dodnes tvoří součást Pěnného. Poslední výstavba stájí na Pěnném proběhla v 70.tých letech minulého století, stejně tak jako v Centrálním Hřebčíně na ulici Zámecká.

Pěnné má z pohledu historické hodnoty Hřebčína zásadní význam jednak v tom, že se zde nachází část původních stájí vybudovaných ještě Aristidem Baltazzim, a dále také v tom, že pastviny na tzv. „Moravském“, tedy „Moravské stáje“ sahají až k řece Moravě, čímž se dotváří unikátní a jedinečný celek s významným krajinotvorným efektem.

Další stáje tzv. „Lesy“ a „Menšov“ byly vybudovány na soutoku řek Moravy a říčky Dřevnice (ty jsou již zlikvidovány) a část byla vybudována v katastrálním území Tlumačov na tzv. „Skálach“, které jsou dodnes součástí Zemského hřebčince v Tlumačově.

Podstatné však je, že stáje a obytné budovy na Pěnném v bezprostřední blízkosti řeky Moravy včetně k nim náležejících pastvin tvoří dodnes nedílnou součást Hřebčína prakticky spojenou s Centrálním Hřebčínem a tento soubor věcí vytváří významný krajinný prvek okolo tzv. „Baťova kanálu“.

Zaujal Vás náš příběh?

Podpořte naši iniciativu.